O jablku, o suchém lístku a o mém prádelním koši...

Aneb co všechno si musíte zabalit do svého lodního kufru, chystáte-li se na cestu kolem světa a proč je tak praktické vlastnit župan...

O zapomnětlivosti se toho ví – teoreticky - hodně.

Vědci ji již prý dokáží dokonce logicky vysvětlit, stručně popsat a dokonce snad i vypočítat, ovšem nic z toho zatím nedokázalo přinést nám – obyčejným zapomnětlivcům všedního dne – kýženou úlevu, nebo alespoň náznak toho slastného pocitu...respektive jistoty...že tentokrát jsme na nic, ale opravdu na nic nezapomněli.

Jistě jste i vy, ve svém životě potkali někoho...učitele, souseda, kolegu z práce, přítele...který – s úsměvem toho, kdo má nad vámi v něčem takzvaně navrch – pozoruje váš marný zápas s vlastní nespolehlivou pamětí a nakonec se bodře uvolí vám udělit radu, která většinou zní: „Kup si notes a piš si to!, já ho taky mám...“

Cha!

Koupit si notes a psát si to...

Cha!

Vlastně ano, na první pohled to vypadá, jako jednoduché a jedině správné řešení tak banálního problému, jakým je děravá paměť (...a špetka té vrozené roztržitosti).

Jenomže!

Co když si zapomenu zapsat, něco, co nechci zapomenout?

Co když si zapomenu připomínku pečlivě zapsanou (a podtrženou !) v mém notesu nakonec přečíst?

Co když někde zapomenu můj notes?!

Ani na jednu z těchto otázek jsem zatím nedokázal nalézt žádnou uspokojivou odpověď a všechny odpovědi další mne nejenže neuspokojují, ale i děsí!

Pravda, ona je zapomnětlivost a Zapomnětlivost...

Je něco přeci trochu něco úplně když si – uprostřed rozbouřeného oceánu - při cestě kolem světa, kterou jste se rozhodli vykonat na staré plachetnici, povšimnete, že jste sebou jaksi zapomněli vzít kormidelníka a nebo když si na té samé kymácející se kocábce náhle vzpomenete, že jste si do lodního vaku zapomněli přibalit lakýrky a ukulele.

Zjistíte-li u odbavovací přepážky na letišti, že jste si zapomněli své cestovní doklady, máte jistotu, že dnes večer nebudete spát v Benátkách, ale doma.

Oproti tomu, když ale uprostřed noci vyběhnete - jen tak nalehko – vysypat odpadkový koš do kontejneru s komunálním odpadem na ulici před vaším domem a až tam si uvědomíte, že jste si sebou zapomněli vzít klíče od bytu, máte naopak jistotu, že dnes nebudete spát doma, ale u popelnic...

Mým asi nejoblíbenějším druhem zapomnětlivosti je ten, který pramení z jistého nadhledu a z vědomí, že všechno je jen hra a dokud nejde o život tak jde...tedy vlastně nejde...o nic, čím by se člověk měl jakkoliv znepokojovat.

Mistři této královské disciplíny se klidně zapomenou dostavit třeba do zaměstnání, vyučovací hodiny, nebo dokonce na svatbu svého nejlepšího přítele a když nakonec - jakoby náhodou - přece jen dorazí na místo určení o několik hodin (popřípadě dnů) později, je vám hned na první pohled jasné, že si své sako museli zapomenout nejspíš doma v koupelně, neboť přicházejí sebevědomě a povznešení nad jakoukoliv nervozitu, leč v županu...

(A ještě si při tom klidně jedí jablko...!)

Upozorňuji vás, že je naprosto zbytečné – neřku-li pošetilé - ptát se jich: „Proč?“

Proč?

Stačí přeci tak málo...

Ráno si ke kávě – pro lepší náladu - pustíte něco od Milese Davise či Gustava Mahlera...

Všimnete si na poličce mezi  knihami Malého prince a na okamžik se začtete...

Dostanete z ničeho nic nápad jak konečně sestrojit nějaké to perpetuum mobile...

Vrátíte se ještě – jen na chvilinku - do ložnice, protože... je vám tam zkrátka (většinou tedy ještě s někým jiným) dobře...

A je to!

A je to tak snadné.

A je to tak...krásné...

A jste – naprosto dobrovolně – uneseni.

Uneseni na vzdálenost mnoha světelných let od toho, čemu se někdy – dost troufale -  říká realita a jindy dokonce povinnosti...

Uneseni a povzneseni nad veškerými nepodstatnými malichernostmi všedních dnů, které koneckonců nejsou ničím jiným, než jen drobným suchým lístkem plujícím po hladině  velké nekonečné Řeky...

Nebát se zapomínat, to je velký kumšt!

Skoro bych si dovolil tvrdit, že ti, kteří nezapomínají se musí ohromně nudit.

Když totiž nezapomínáte, není nic co by vás udržovalo ve střehu, co by vás nutilo improvizovat, co by tříbilo vaše smysly...

Když nezapomínáte, jste buď naprosto geniální a nebo máte notes...

Když zapomínáte...máte jen jistotu, že nakonec všechno dobře dopadne...

Možná dokonce... že pouze díky zapomnětlivosti je možné nezapomínat na Život...?

Možná, že náš život je tím, čím je, jen a právě díky tomu, že jsme sice původně měli v plánu něco udělat, někam jít, nebo s někým být, ale protože jsme na to z nějakého důvodu my – a nebo ten druhý - zapomněli, šli jsme nakonec někam úplně jinam, tam jsme neudělali vůbec nic, načež jsme cestou zpět potkali kohosi, jehož jméno jsme sice už dávno zapomněli, ale jinak si z toho dne (nebo noci) dodnes nezapomněli ani jeden jediný nepatrný detail...?

Možná...

Psal bych teď hrozně rád ještě dál, ale najednou mi z hlavy úplně vypadlo... zapomněl jsem...co jsem vám chtěl ještě říct...

Nevadí, udělám si kávu, projdu se chvilku po zahradě a počkám, až se mi mé myšlenky vrátí...

Co to jen...bylo to přeci tak důležité...

(Bylo...?!)

A ještě ke všemu jsem si včera zapomněl koupit kávu...!

Nevadí...

Skočím si nakoupit do toho malého obchodu přes ulici!

Beru do ruky peněženku a až u dveří mi dojde, že na sobě mám jen tričko a trenýrky...

Okamžitě začnu hledat ty vyprané šortky!

Konečně! – slušně oblečený - dojdu ke dveřím...

Kde mám klíče od domu?!

Hledám!

Zuřivě hledám!

V prádelním koši?!

(„Kterej pitomec?!“)

Kde mám tu peněženku..?!

Ach ano, už jsem si vzpomněl, co jsem vám ještě chtěl říct...

Zapomínejte!

Je to radost...