O Paříži, o saxofonu a o šťastném pejskovi...

Aneb jak jsem v Paříži slavil narozeniny s jednou slečnou, které byl můj svetr až skoro po kolena a proč se někdy pejskové blaženě usmívají...

Paříž jsem poprvé v životě spatřil v roce 2003 - přesně v den mých narozenin – 5. března.

Přijel jsem brzy ráno nočním vlakem ze Španělska na nádraží Gare du Nord.

Utrmácený, trochu opilý a v kapse posledních několik set euro...

Chvilku jsem se (úplně zbytečně) pokoušel domluvit s  Francouzkou v kanceláři turistických informací anglicky a potom jsem si u stánku s novinami koupil mapu města, hodil jsem si svůj ruksak na záda a odhodlaně vykročil nádražní halou  k východu.

Hned před nádražím mi jakýsi Arab ochotně (perfektní angličtinou) poradil, kde najdu hostel...

Ubytoval jsem se,  utratil dva žetony od recepčního za několikaminutovou sprchu a vyrazil do města...

Nevěděl jsem co hledám a bylo mi to vlastně jedno, protože důležitý pro mne bylo jen to, abych dokázal udržet tělo i mozek v činnosti...jinak bych se nejspíš zbláznil...

Cítil jsem se jako...

Vlastně ne... Byl jsem spráskaný pes...

Bloudil jsem po tomhle prapodivně krásném městě křížem krážem až do večera.

Upíjel jsem z láhve levné víno pod Eiffelovou věží...

Nějací turisté z Ruska si mne určitě museli splést s nějakou celebritou, protože se se mnou chtěli za každou cenu vyfotit...nejdříve všichni dohromady a potom každý zvlášť!

„Da. Da. Charašó. Spasíba. Dasvidáňá...“

Ale, nakonec...proč by ne...?

Setmělo se a došlo mi víno...

(Bez vína... Co je tohle vůbec za město?!)

A pak jsem v metru potkal Švédku, která hrála nádherně na saxofon...

Ještě jsem měl nějaké cigarety...

Druhý den nad ránem mi - při pohledu na spokojeně spící saxofonistku - konečně došlo, že jsem v Paříži...

Jsem v Paříži...

V Paříži!!!

Pochopil jsem, že tuhle Paříž vůbec nezajímají nějaké mé deprese, mé blbé nálady, natožpak mé malicherné prohry (takových ještě bude...).

Najednou jsem věděl, že jsem přesně tam kde právě v tuhle chvíli potřebuji být!

A pil jsem kávu v kavárničce u Seiny!

Viděl jsem Monu Lisu (posmívala se mi...)!

Okukoval jsem staré knihy pouličních prodejců!

Na Montmartru jsem se vyškrábal na věž Sacré Cour!

Tajil jsem dech v katedrále Notre-Dame!

A každou noc jsem poslouchal krásné melodie toho saxofonu, na který mi hrála jeho dlouhonohá majitelka, oblečená jen do mého starého svetru...

Z Paříže jsem tehdy odjel, až když mi úplně došly peníze.

A má nejsilnější vzpomínka na tohle úžasné Město?

No...

Den před mým odjezdem z Paříže, v jednom malém parčíku mezi starými otlučenými domy, jsem si všiml takového veselého strakatého pejska, jak se úplně klidně - v tom nádherně prosluněném odpoledni – vykakal spokojeně do písku... 

Ta slavná a úchvatná katedrála Notre-Dame před rokem, bohužel, shořela.

Vlastně to ale nevadí.

Mám pocit, že nakonec přece všechno stejně někdy - nějak shoří. Katedrály, obrazy, knížky, plány...i my...

(Kdepak je dnes asi konec tomu mému starému  svetru...?)

Možná, že to jediné co neshoří nikdy, jsou - a budou! - naše vzpomínky...?

Dobré vzpomínky...

Víc netřeba...

(I na tu Švédku si občas vzpomenu...)