O Grand Canyonu, o zuřivé veverce a o Mléčné dráze...

Aneb jak vysoko dokážu vyskočit před chřestýšem, i  když mám na zádech ruksak, k čemu je dobrá podkova z muly a jak málo stačí, abych se rozbrečel...

Východ slunce nad Grand Canyonem...

Seděl jsem na střeše svého věrného stařičkého Nissanu a spolu se stovkami dalších lidí pozoroval tu krásu...

Nad horizontem se konečně objevil kousíček slunce a první paprsky ozářily Grand Canyon. Světlo si začalo pohrávat s tvary a barvami téhle pravěké krásy a pomalu je měnit v jeden obrovský zázrak, který se odehrával přímo před námi. Tady a teď. Jediné na co jsme se všichni zmohli, bylo jen sborové: „Óóóóó...“

Jestli chcete vědět, co je to štěstí, jeďte ke Grand Canyonu a počkejte si na východ slunce...

Slezl jsem ze střechy auta a začal se připravovat na cestu dolů do kaňonu. Do ruksaku jsem naskládal tři galonové kontejnery vody, několik sáčků slaných oříšků, mapu, pár kousků náhradního oblečení a fotoaparát. Pečlivě jsem si zavázal své pohorky, vykouřil nervózně dvě cigarety a nedočkavě vyrazil z parkoviště vstříc dobrodružství.

Dodnes si pamatuji, s jakou posvátností jsem se postavil na začátek turistické stezky a ještě chvíli se rozhlížel kolem. O tomhle místě jsem slýchával už od dětství. Můj tatínek i jehoho tatínek měli nespočet kreseb a fotografií Grand Canyonu a často si je s obdivem zasněně prohlíželi a smutně u toho krčili rameny. Grand Canyon byl pro ně totiž tenkrát nedosažitelným snem...

„Tati, dědo...tak jsem teda tady...“ proběhlo mi hlavou. Zamrkal jsem do slunce a vykročil...

Cesta dolů není nijak příkrá, takže jsem dlouhou dobu necítil žádnou únavu. Občas jsem zastavil, abych se trochu napil vody, pokochal se pohledem na načervenalá skaliska a znovu pokračoval v cestě. V místě zvaném Indiánská zahrada jsem potkal skupinku bohatých turistů, kteří seděli na mulách a poslušně následovali domorodého průvodce. Bohatí turisté na pozdrav neodpovídají, indiáni ano.

Za dalším zákrutem jsem v prachu cesty našel podkovu jedné z těch mul, takže bylo naprosto jasné, že budu mít štěstí! Šel jsem odhodlaně dál, stále hlouběji a hlouběji do kaňonu. Slunce už sice začínalo být trochu neúprosné, ale taková maličkost mne přeci nemůže zastavit. Štrádoval jsem si  to zvesela mezi kaktusy po klikaté stezce. Dokonce jsem si začal i prozpěvovat! Konečně, byl jsem tu sám, takže mé halekání nemohlo nikoho ani popudit...ani urazit...

Chřestýš! Dva kroky přede mnou! Chřestýš!

Nikdy bych nevěřil, že s ruksakem na zádech dokážu vyskočit kolmo vzhůru do výšky jednoho metru a ještě při tom zařvat tři (ano tři!) slova, která si zde pro svůj vrozený stud a jemnocit netroufám zopakovat...

„Trsss trsssss, trsssss...“ a chřestýš zmizel mezi kameny na druhé straně stezky tak rychle, jak se objevil...

Když jsem přestal křičet, rozhodl jsem se, že už raději nebudu ani zpívat. Nechtěl jsem si totiž proti sobě popudit všechny místní hady. Porovnal jsem si ruksak na zádech, zvedl svůj klobouk z prachu a – teď již poněkud méně neohroženě – pokračoval dál v cestě.

Pochodoval jsem již několik hodin. Začínalo mi být pořádné horko. Před sluncem, které viselo přímo nad mou hlavou, se nebylo kam schovat. První galon vody jsem už vypil, ale jazyk se mi i tak pořád víc a víc lepil na patro. Několikrát jsem i trochu zavrávoral. Podle mapy už bych měl být jen kousek řeky. Jenže to, co na mapě vypadá jako kousek...

Hodinu po poledni jsem dorazil do turistického útulku u řeky Colorado...

Bylo to zvláštní místo. Přístřešek, vlastně jen střecha na čtyřech kůlech. Opodál stála telefonní budka a velký teploměr. Ručička teploměru byla až úplně vpravo. Daleko za poslední ryskou stupnice označené jako 120 °F. Telefon kupodivu fungoval. Dělaly se mi mžitky před očima a lapal jsem po dechu. Shodil jsem ruksak a dopotácel se k řece. Celý svět se se mnou točil. Padl jsem na břicho do oblázků a začal pít řeku Colorado...

Ledová voda mne trochu probrala a já se vrátil do stínu přístřešku. V prachu, opřený zády o jakýsi balvan, jsem pozoroval mžitky, které se mi znovu roztančily před očima. Každý nádech mne stál obrovské úsilí. Snažil jsem se usebrat a začít se soustředit, ale mé myšlenky se rozkutálely všude kolem mne, jako když na schodišti činžovního domu vysypete pytlík hliněných kuliček.

Dostal jsem hlad. S námahou a obrovským sebezapřením jsem z ruksaku vyndal pytlík slaných buráků. Nedokázal jsem ten sáček ale chytit dostatečně pevně do prstů a roztrhnout. Zkoušel jsem to zas a znova. Deset, možná patnáct minut. Zoufalstvím a vztekem mi málem vytryskly slzy. Nakonec se mi nějakým zázrakem podařilo pytlík prokousnout a vzniklý otvor pomalu zvětšit tak, abych tudy mohl začít dolovat slané buráčky. Zápas s hmotou mne ale tak vyčerpal, že jsem musel chvíli zase lapat po dechu.

Díval jsem se před sebe a uvědomoval si, že občas se mi všechno před očima jakoby zdvojí a všelijak roztančí. Nebe dokonce několikrát trochu zežloutlo a celý Grand Canyon se se mnou každou chvíli rozhoupal jako koráb uprostřed moře...

Najednou jsem měl pocit, jakoby se někdo pokoušel mi vzít mi můj pytlík slaných buráčků, který jsem celou tu dobu křečovitě svíral na prsou. Můj pytlík – mých slaných buráčků?!

Sklonil jsem malátně hlavu dolů a vytřeštil oči! Chvíli jsem se sice domníval, že to, co vidím, je jen další přelud z dehydratace a horka, ovšem tato halucinace na mne cenila zuby!

Na mých prsou seděla vyzáblá a vypelichaná veverka a bojovně se mi dívala do očí! Po celém těla měla asi jen dvanáct chlupů, z čehož minimálně sedm trčelo všemi směry z její ušaté hlavy. Vší svojí veverčí silou se snažila mi z rukou vytrhnout mé slané buráčky. A musím přiznat, že pomalu začínala vítězit. Chvilku jsem ji jen nevěřícně pozoroval, než mi došlo, že to zvíře to myslí vážně a že jestli nechci v Grand Canyonu zemřít hlady, tak se tady budu muset s touhle veverkou o své vlastní oříšky poprat!

Několikrát se mi podařilo veverku odstrčit rukou, ale ta malá bestie byla pokaždé ve zlomku vteřiny zpátky na mých prsou a znovu a znovu majetnicky zatínala drápky do sáčku s oříšky. Dvakrát, nebo třikrát mi dokonce prudce skočila do obličeje, ale hned se zase vrátila k burákům. Kdyby mi někdy předtím někdo řekl, že se jednoho dne budu válet po zemi a přetahovat se o něco s nějakou veverkou, smál bych se. Nyní mi ovšem do smíchu nebylo ani trochu!  Ta potvora byla v mnohem lepší fyzické kondici než já, o tom nebylo pochyb. Dokonce mi na několika místech roztrhla tričko a uštědřila i nemálo škrábanců,  zatímco já jsem nebyl schopen ji zkřivit ani vlásek a ani chlup!

Boj  mne totálně vyčerpal. Už jsem nedokázal ani zvednout ruku, abych se znovu pokusil tu potvoru nějak odstrčit. S posledních sil jsem držel svůj pomuchlaný a potrhaný sáček na prsou a pozoroval zarputilou veverku, jak za něj neúnavně tahá opačným směrem než já...

Ani nevím, jak se to stalo, ale ten sáček se najednou roztrhl a všechny slané buráčky se mi vysypaly na břicho. Veverku to očividně překvapilo stejně jako mne. Několik vteřin jsme oba zůstali ve střehu jako dva pistolníci těsně před soubojem, ale nakonec jsme se oba pustili do jídla. Pěkně každý ze své strany hromádky.

Najedl jsem se a veverka zůstala celá. Ukázalo se totiž, že bylo dost pro oba...

...

V řece jsem našel několik hezkých malých oblázků a strčil si je do kapsy. Na památku. Čekala mne další – mnohem náročnější – část pochodu. Jedna věc je sestoupit na dno Grand Canyonu a druhá věc je se z toho dna zase dostát zpátky nahoru.

Nohy se mi podlamovaly. Ztrácel jsem rovnováhu. Kameny podél cesty měnily znenadání svůj tvar i polohu. Slunce se do mne zařezávalo jako žiletky. Klobouk, do kterého jsem ani ne před čtvrt hodinou nabral ledovou vodu z řeky a nasadil si ho na hlavu, byl už suchý na troud...  Zase jsem nemohl dýchat – jako kdyby ve vzduchu nebyl žádný vzduch?! A nikde ani centimetr stínu!

Podíval jsem se nahoru. Nebe nade mnou se rozvlnilo jako prostěradlo ve větru. Na chvíli jsem si sedl na zem, abych si odpočinul, ale už jsem neměl dost síly, abych se znovu postavil na nohy. Opravdu to nešlo. Lezl jsem tedy po čtyřech a ruksak mi přepadával ze strany na stranu. Brečel jsem. Celé tělo jsem měl jak z gumy. Po několika stech metrech  jsem se konečně dostal ke dvěma velkým balvanům, v jejichž stínu jsem se mohl na chvíli schovat.

Snažil jsem se soustředit, ale se všemi těmi halucinacemi to nebylo vůbec jednoduché. Věděl jsem jen, že tady dole - v tom pekle - nechci zůstat. Nechci... Podařilo se mi vyručkovat po jednom z těch balvanů a postavit se znovu na nohy, ale kolena jako kdyby se mi ohýbala na opačnou stranu. Řekl jsem si, že zkusím počítat kroky. Fungovalo to. Pokaždé jsem udělal deset kroků, pak zastávka, popadnout dech, rovnováhu, chvilka soustředění a znovu...  A znovu... A znovu... A znovu!

Snažil jsem se neupírat na nic svoji pozornost, abych se vyhnul dalším halucinacím, ale i tak se celý Grand Canyon několikrát roztočil, jako kdybych stál uprostřed centrifugy. Pokaždé když se to stalo, lezl jsem raději chvíli po čtyřech a zíral jenom do prachu před sebou.

Pomalu jsem se ale dostával výš a výš a odpolední slunce už ubíralo na síle. Docházela mi voda a začal jsem mít hlad. Druhý sáček slaných buráků jsem ale nechal v ruksaku. I tak bych neměl dost síly na to, abych ho otevřel sám – bez veverky.

Z Grand Canyonu se mi podařilo vystoupat až těsně před západem slunce. Sotva jsem pletl nohama...

Za pár hodin jsem ležel na střeše svého auta zabalený do spacáku a užasle zíral na Mléčnou dráhu. Víte, ono Mléčná dráha nad Grand Canyonem je totiž doopravdy Mléčná dráha...

(A abych nezapomněl, ty oblázky i podkovu z muly mám dodnes. Leží v zásuvce mého psacího stolu...)