O slunečních brýlích, o pumpičce a o balónu plném vzduchu...

Aneb jak jsem byl jednou nadsamcem a proč jsou dlouhé nohy krásných dívek a žen v životě mužů tak důležité...

Vždycky jsem chtěl mít něco extra!

Vždycky jsem toužil po tom, aby mi druzí něco záviděli

Již od dětství jsem si vlastně nepřál nic jiného, než aby se mi nějak povedlo všechny ostatní (čímkoliv!) trumfnout.

Již od dětství mi ovšem v tomto směru nespravedlivý Osud házel klacky vytrvale pod nohy. Často jsem míval dokonce pocit, že právě v mém případě je Osud z jakéhosi nepochopitelného důvodu  mnohem vytrvalejší, než-li tomu bylo u druhých.

O tom že bych mohl dosáhnout kýžené výjimečnosti například v nějakém sportu, jsem tehdy (a ani nikdy jindy) uvažovat nemohl.  Můj osobní rekord v běhu na sto metrů se povážlivě blížil jedné minutě. O fotbalový míč jsem dokázal zakopnout i na úplně prázdném hřišti. Výmyk skončil výronem...

Studijní výsledky, kterých jsem pravidelně dosahoval,  byly tak málo výjimečné, že jsem jimi dokázal vzbuzovat pozornost jen u mých rodičů...

Oblečením jsem také nikdy nikoho moc ohromit nemohl. Ono, když po svém starším bratrovi dědíte úplně vše – plenami počínaje – tak to prostě moc parády na školní besídce nenaděláte.

Kolikrát jsem jen stál uprostřed našeho obývacího pokoje, oblečen do čehosi po mém starším sourozenci (rukávy i nohavice ohrnuté...) a s němou výčitkou v očích bezmocně hleděl na své rodiče. Otec i matka v těchto chvílích pak vždy začali spokojeně pokyvovat hlavami a tvrdit, že mi to docela sluší a že to ještě unosím... Já nesouhlasil...!

Po bratrovi jsem nezdědil jenom jízdní kolo.

Jízdní kolo jsem totiž zdědil po své matce.

Jistě tedy chápete, že kamkoliv jsem přišel, nebo se přikodrcal na oprýskaném dámském kole s přidrátovaným košíčkem a věčně vypadávající pumpičkou, stal jsem se okamžitě středem pozornosti.

Pozornosti sice ano, obdivu ovšem nikoliv...

Osud se na mne usmál až po mnoha letech, která jsem přežil v ústraní a bez toho, aby mi – po mém soudu – mohlo býti cokoliv záviděno...

Zamilovala se do mne!

Hana!

Ta krásná Hana!

Všichni chtěli Hanu, jenže Hanu jsem měl já!

Byla nádherná, věčně veselá a věčně...hravá... Měla černé vlasy dlouhé až po pás, jako indiánka.

A ty její krásné dlouhé nohy!

A ty její hnědé hluboké oči!

A ta její dokonalá vysoká štíhlá postava...

Ano, Hana byla doopravdy vysoká. Dokonce o několik centimetrů vyšší než já.

Tedy...spíše asi tak o půl hlavy...vyšší než já...

To mi ovšem nevadilo! Proč taky?! Miloval jsem Hanu... A Hana si přece ze všech těch mužů tady kolem, ze všech těch možností, které díky své kráse bezpochyby měla, vybrala k lásce jen a jen mne!

Cítil jsem se božsky...

Skutečnost, že pokaždé, když jsme se spolu chtěli líbat, se ke mně Hana musela trochu sklonit, byla už jen nepatrným detailem, jenž naopak ještě dodával jakousi tajuplnou exotickou příchuť tomu erotickému pnutí, které by se kolem nás dvou tehdy dalo doslova krájet dlouhým nožem na dorty...

Rád jsem se s Hanou ukazoval na veřejnosti.

Pyšně jsem se s ní procházel ulicemi města, a po očku pozoroval obdivné i závistivé pohledy ostatních mužů.

Konečně...

Konečně jsem měl to své „něco extra.“

Konečně jsem výjimečný...

Rád jsem se občas naoko pozdržel u nějaké výlohy, abych pak mohl malou chvíli mojí krásnou Hanu obdivovat zezadu. Její silueta, boky i havraní vlasy lesknoucí se ve slunci, to všechno bylo teď jen a jen moje...

„Jo, hošánku, tahle kost patří ke mně. To čumíš, co?!,“ říkával jsem si v duchu (s notnou dávkou pýchy), kdykoliv jsem si všiml, že Hanu si žádostivě prohlíží nějaký jiný muž.

Byl jsem všech kohoutů kohout!

Byl jsem fořt!

Svět mi ležel u nohou a já – na oplátku – lehával velmi často poblíž nohou Hany.

Až do jednoho nádherné odpoledne na sklonku léta...

Jdeme si to takhle spolu, Hana a já, ruku v ruce, po hlavní třídě, která je příjemně naplněna sluncem stejně, jako jsou sluncem naplněny i životy nás dvou. Prsty našich rukou se láskyplně proplétají. Občas se se na chvilku zastavíme, Hana se ke mně přikrčí abychom se  mohli políbit a já – s nosem kdesi v úrovni jejích ramen –  se opájím sladkou vůní její kůže...

Při jednom z polibků mne dokonce Hana (uprostřed ulice a před všemi těmi lidmi!) chytla oběma rukama velice pevně a... velice významně... za můj zadek!

Mé sebevědomí se vzedmulo do rozměrů horkovzdušného balónu...

Vedu se tady přece za ruku s tou nejkrásnější holkou z celého města!

A všichni to vidí!

(A všichni mi to jistě i závidí!)

Svět kolem sebe jsem pozoroval se světáckou ledabylostí zpoza zbrusu nových slunečních brýlí (Hana mi je přivezla myslím odněkud z Rakouska...).

Vychutnával jsem si slastně tu opojnou příchuť vítězství a převahy  a - do té doby nikdy nepoznaný - pocit nadsamce...

V tom se ale ze dveří obchodního domu Prior, který jsme právě míjeli, vyřítila jedna naše společná kamarádka Helenka...

Helenka začala okamžitě radostně poskakovat, mávat divoce rukama nad hlavou a křičet na celou ulici: „Jé, ahój, Hani!, kam si ho vedéš?!“