O tom jak maminka běžela maraton, o švejžužu a o prospěšnosti sportu...

Aneb jak moje maminka zjistila, že lehká atletika je velice těžká a tak se raději naučila šít a vařit...

Vzpomínám si, jak jednou, kdysi dávno, moje maminka dostala zničehonic pocit, že je tlustá.

Kladu to za vinu Rajko Dolečkovi. Jeho televizní pořady o tom, kolik kalorií je v jedné porci svíčkové na smetaně, nebo v buchtě s povidly, tehdy s hrůzou sledovalo celé Československo.

Máti si tedy přes jednu dobrou známou - vedoucí místní Jednoty - sehnala podpultové cvičky (Jarmilky) a donesla si je slavnostně domů s pohledem plným odhodlání.

Dalšího dne si moje maminka hned po práci oblékla tepláky mého staršího bratra, svetr po tatínkovi, moji čelenku na běžky a své nové cvičky, které v tu chvíli byly ještě naposledy bílé jako první sníh.

"Tak co, Luboši, nepoběžíš se mnou?, taky bys to potřeboval",zeptala se mne matka energicky, když se rozcvičovala v chodbě u botníku tak, jako to dělávali běžci maratonu, které jsme vídávali v nedělních sportovních přenosech na naši černobílé televizi.

Zalhal jsem polohlasem něco o tom, že mám ještě hodně učení a že bych vlastně chtěl, ale dneska fakt nemůžu.

"Posero!," odvětila ironicky matka, která mi v tu chvíli připomněla - nevím proč - mého (tolik nenáviděného) tělocvikáře.

Potom si už má maminka jen hrdě pozvedla bradu, přimkla své ruce zaťaté v pěst na hrudník a drobnými kroky vyběhla směrem na Munice, což je vesnička vzdálená od Hluboké nad Vltavou jeden jediný kilometr.

"Za chvíli jsem zpátky"...zavolala na mne ještě máti přes rameno a pak už zmizela - za zvuků pravidelného plácání jejích nových cviček o asfalt - v dálce.

Konečně jsem se tedy mohl vrátit do pokoje, lehnout si na pohovku a pokračovat - ničím nerušen - v četbě knihy o statečných indiánech na válečné stezce.

Ta pohoda, být chvilku doma sám...

Maminka se domů vrátila až za tmy.

Šla chůzí těch, co kulhají na obě dvě nohy najednou.

Nemluvila a své zašedlé cvičky nechala pohozené jen tak halabala uprostřed chodby.

Tak jak byla, ulehla napříč přes manželské postele a téměř okamžitě tvrdě usnula.

Moje běžkařská čelenka se jí sesunula na obličej, takže vypadala – a trochu i zněla - jako pirát odpočívající po dlouhé dobrodružné plavbě...

Ráno jsme museli zavolat doktora.

Doktor mamince vynadal a přikázal ležet, dokud její oteklé dolní končetiny nebudou opět zase alespoň vzdáleně připomínat lidské nohy.

Obzvláště jí však zdůrazňoval, že se sportem se musí začínat opatrně a polehoučku.

Pamatuji si také, že několikrát na ni vykřikl:"Paní Kavková!, ženská ve vašem věku už by snad taky mohla mít, do prdele!, nějakej rozum, ne?!"

Jestli si ale myslíte, že to maminka vzdala, tak to se pletete. Vždyť měla přece ty cvičky!

A tak - s holkama - jak označovala své kolegyně z pošty, začaly chodit do místní sokolovny dvakrát týdně na džezgymnastiku.

Všem těmto ženám se cvičení ohromně líbilo a všechny se také vždy těšily na další setkání, kdy si budou moci v modrých teplácích zacvičit do rytmu hudby linoucí se z maďarského kazetového magnetofonu.

Ani ne za měsíc se však tato skupina nadšených cvičenek džezgymnastiky, jaksi přirozeně, přetavila v klub žen, které se scházely hlavně proto, aby si mohly - u kávy, zákusků a vína - poklábosit a popřípadě si vyměňovat nějaké ty kuchařské a cukrářské recepty.

Bylo mi tehdy teprve dvanáct let, ale byl jsem v domě jediný "muž" ...takže každý týden se mi podstrojovalo novými druhy zákusků, nebo nějakým tím - zaručeně pravým - švejžužu.

Ne, tehdy jsem nehladověl, ó nikoliv...!

Později se ale holkám pečení a vaření nějak omrzelo a rozhodly se, že budou - opět plny neutuchajícího elánu - šít.

Blížila se totiž plesová sezona.

Nadšení tehdy holkám z pošty vydrželo až do příštího léta.

Dodnes si pamatuji, že moje maminka si tehdy díky tomu pořídila osmnáctery šátkové šaty naprosto stejného střihu, které – jak tvrdila – zeštíhlovaly...

Sport je zkrátka ohromně prospěšná věc...