O Moři, o zaběhlé kravce a o tom kudy jít…

Aneb kterak si naše maminka vůbec nespálila na sluníčku nos, k čemu je dobrý takový Kinedryl a o tom, že každé do kopce má své z kopce…a zase naopak…

Chůzi do kopce jsem od útlého dětství považoval za věc velmi nepříjemnou. Dost na tom, že se člověk musí trmácet po rovině!

Popravdě, tehdy jsem se toho ještě tolik nenatrmácel. Stačil mi jediný smutný pohled, či vyčítavý moldánek a kterýkoliv z mých rodičů mne okamžitě ochotně poponesl tam, kam bylo právě potřeba. Jednak mi tak moji obětaví rodičové projevovali svou bezmeznou mateřskou lásku a pak také – a obávám se, že to byl asi ten hlavní důvod - se chtěli za každou cenu vyhnout mému hysterickému řevu!

Život přece nemá být do kopce! Kdepak. Život, má-li za něco stát, to musí být pěkná rovinka a žádný hrbolek. A když už tedy kopec, tak bych prosil jít raději tou cestou, která vede směrem dolů. Jako by nestačilo, že jdu pěšky?!

Jaké bylo však mé překvapení, když jsem jen o několik málo let později zjistil, že oba mí rodičové patří k té neblaze známé skupince podivínů, kteří nejen po rovině, ale i do kopce, chodí. A dokonce rádi! A kolikrát jen někam přijdou, podívají se tak jako zasněně do dálky, udělají takovéto: „Jé, no nééé!“ a jdou zase půl dne zpátky domů. A to prosím, aniž by je k tomu kdokoliv nutil?!

Ano, mí rodičové byli turisté…

Rozhodl jsem se tvářit, jako že se mne to vůbec netýká. Ovšem nebylo mi to nic platné. Jednoho dne mi můj milý tatínek u večeře slavnostně předal svůj starý odrbaný chlebník, který vyštrachal kdesi v botníku, a bylo – jak se říká – vymalováno!

„Pojedeš s náma letos do Tater, Luboši a tohle se ti bude náramně hodit. Ten už něco pamatuje, panečku. I válku!“

Zíral jsem na chlebník a věděl jsem, že poklidné prázdniny u tety v Trenčíně… U mojí milované tetičky Evičky! - jsou v čudu!

Teta byla jako já. Milovala klid. Život u ní býval právě jen samá taková hezká rovinka a občas jen trochu z kopečka – když mě vozívala na nosiči svého kola dolů do města, nebo do nemocnice kde pracovala.

„Proč?!“ zeptal jsem se rozladěně tatínka a odstrčil jsem chlebník nepřátelsky od sebe. Tatry jsem znal dobře – z obrázků! A moc dobře jsem věděl, že tam žádná rovinka není! Tam je všechno pořád a pořád jenom do kopce!

„No, říkali jsme si s maminkou, že už seš velkej kluk a že bys teda ty Tatry s náma už letos zvládnul,“ odpověděl dobrácky tatínek. „A právě taky proto letos jedeme do Nízkých Tater a ne do Vysokých, abys to snáz vyšláp…“ snažil se mě tatínek uklidnit.

Maminka přede mne na stůl položila významně velkou misku pudinku.

Oba mí rodičové se tvářili jako neviňátka…

Chvíli jsem misku s pudinkem statečně ignoroval…

„Podívej, hele, sem si dáš svačinu a semdle se ti vejde pláštěnka – i termoska! A tady klidně ještě tatranku si třeba dáš a já ti půjčím od dědy ten jeho žabikuch,“ ukazoval mi tatínek názorně všechny výhody jeho památečního chlebníku tak přesvědčivě, že by od minuty mohl prodávat vysavače, nebo životní pojistky.

„Jo a ještě jsme ti koupili pionýrky, na turistiku, abys měl taky pořádný boty do hor,“ oznámila mi maminka jen tak jakoby mimochodem…

„Já a turista…?!“ blesklo mi hlavou a v duchu jsem začal zvažovat všechna pro a proti mého případného útěku z domova…

(Nejlepší pudinky na světě ale dělala moje maminka…)

O několik dní později jsme všichni šťastně dorazili naší červenou Škodou 1000MB až do chaty Magurka, kde se oba mí rodičové začali okamžitě radovat jako malé děti. Vyskočili z auta, rozpřahovali rukama a chovali se, jako by snad nikdy před tím nedýchali čerstvý vzduch?! (Přitom jsem se tenkrát po cestě, myslím, ani moc nepoblinkal…)

Odnesl jsem si svůj chlebník a úplně nové pohorky do pokoje a začal se připravovat na nejhorší. Mí rodičové zatím pobíhali venku kolem chaty a pořád se ještě radovali – jako malé děti…!!! Tatínek fotografoval. Maminka se koukala do slunce, rukou si pročesávala vlasy. Můj starší bratr, coby čerstvý vítěz celostátního kola biologické olympiády, vedl s recepčním odbornou diskuzi o skalničkách a kosodřevině

Tak tady budu trávit dlouhé dva týdny? Celé dny mě budou vláčet po horách a celé noci budu v pokoji se svým bratrem, vydán mu absolutně napospas?! Připravoval jsem se na nejhorší…

Hned ráno mě obuli do nevyšlápnutých pohorek, vykasali mi podkolenky, pověsili na krk chlebník plný tatranek a hnali mě před sebou na vrchol jakési hory jako zatoulanou kravku…

Co vám mám vykládat. Bez křiku se to neobešlo…

První den, jsem křičel jen já a všichni ostatní se smáli. Druhý den už ale můj chlebník nesla z kopce dolů maminka a tatínek šel kilometr před námi. Třetí den, mi tatínek koupil klobouček s nápisem Tatratour, jako úplatek a slíbil, že když přestanu řvát, tak už nikdy nebudu muset jíst tavený sýr. Ani od maminky! Čtvrtý den se dostavil první záchvat bratrovy puberty, takže já jsem ani moc křičet nemusel. Pátý den mi koupili obrovský nafukovací balon s nápisem Tatratour, abych si prý mohl s bratrem pinkat. Šestý den k nám do pokoje přišla spát maminka. Den nato nás všechny tatínek odvezl na koupaliště a odešel do hor sám na celý den. Maminka si důkladně namazala Niveou nos. Jinak si ovšem nenamazala nic a trochu si u bazénu zdřímla. Když tatínek naši červenou maminku uviděl, nedokázal se tvářit vážně. A tak u nás v pokoji zase pro změnu bydlel on…

Poslední kapkou byl náš společný výstup na Salatín. Podvedli mě! I v Nízkých Tatrách jsou všechny kopce zatraceně vysoké! Křičel jsem cestou tam i zpátky. Zkušenost to pro mne byla tak příšerná, že příští ráno jsem kategoricky odmítl chůzi kamkoliv.

A své slovo jsem dodržel!

Ještě dnes lze v našem starém rodinném albu najít několik podomácku vyvolávaných fotografií, které pořídil můj tatínek. Jsem na nich já v kloboučku Tatratour, s nafukovacím balonem Tatratour, jak sedím před chatou Magurka brunátný vzteky. Toho roku mne už ale nikdo do kopce – ani nikam jinam! - jít nepřinutil…

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že hodit si ruksak na záda a jít, je jedna z nejlepších věcí, které člověk sám pro sebe může udělat. Prostě jen dělat jeden krok za druhým. Svým tempem. S nikým nezávodit. Jít si. Dívat se kolem sebe. A žasnout. A mlčet. Anebo klidně třeba i nahlas nadávat, když už to jinak nejde! A zastavit se – a lapat po dechu. A slyšet srdce, jak buší až v krku. A pak zase znovu zkusit jít. Jít do kopce…i z kopce. Obojí je dobré a obojí je těžké a jedno bez druhého by nejspíš ani nedávalo žádný smysl. Dost možná, že jen po takových cestách se dá dojít někam, kde – s trochou Štěstí – můžeme na kratičký oka-mžik zahlédnout sami sebe… Kdo ví?

A tak si dneska ráno balím svůj potrhaný ruksak. Pár tatranek, termosku s čajem, žabikuch a pláštěnku. Sednu do auta a ranní mlhou vyrazím na Šumavu.

Pojedu pomalu a budu u toho poslouchat pomalou muziku. Není kam spěchat.

Už za pár hodin budu někde uprostřed lesa a uprostřed sebe. A potom se vyškrábu na kopec a budu se dívat. Dívat a radovat. A – jak se znám - určitě nakonec zase udělám to svoje: „Jé, no nééé…“

Mimochodem, všimli jste si někdy, že když si sednete na břehu horského potoka a zavřete oči, tak uslyšíte Moře…?

(Kampak se asi poděl ten tatínkův starý chlebník?)